Strakonická dudácká muzika

Bio

Kořeny Strakonické dudácké muziky sahají k souboru, který od roku 1970 působil při tehdejší Lidové škole umění ve Strakonicích pod vedením učitele, muzikanta a sběratele Vojtěcha Hrubého. Školní sestava se v polovině sedmdesátých let rozešla, protože její členové odcházeli za studiem a dalšími povinnostmi. Myšlenka společného hraní však nezanikla. V roce 1982 se část muzikantů znovu sešla a od následujícího roku začala veřejně vystupovat jako Strakonická dudácká muzika pod zázemím městského kulturního střediska.

U obnovení stáli klarinetista Miroslav Lukeš, dudák Miloš Jankovský a houslista Karel Böhm. Ke spolupráci znovu přizvali Vojtěcha Hrubého, který se stal vedoucím a připravoval hudební úpravy. Takové obsazení odpovídá jihočeské dudácké tradici: dudy dávají hudbě stálý tón a nezaměnitelnou barvu, klarinet rozšiřuje melodii, housle přinášejí pohyblivost a další nástroje vytvářejí rytmickou a harmonickou oporu. Souhra vyžaduje respektovat přirozené možnosti dud, jejich ladění i způsob frázování, který se od běžné moderní kapely výrazně liší.

Repertoár vyrůstá z lidových písní a tanců Prácheňska a Strakonicka. Muzika jej nepřenáší na pódium jako mechanický zápis, ale pracuje s úpravami, nástrojovou barvou, zpěvem a přirozeným tempem tance. Jednotlivé melodie mohou doprovázet folklorní pořad, samostatný koncert, slavnost i komornější setkání. Vojtěch Hrubý patřil k osobnostem, které strakonické dudáctví nejen provozovaly, ale také učily další hráče a pomáhaly udržet jeho místní zvláštnosti. Soubor proto nese část jeho pedagogického i interpretačního odkazu.

Strakonice jsou mezinárodně známé jako město dud a zásadním místem setkávání je zdejší Mezinárodní dudácký festival. Strakonická dudácká muzika se účastní regionálních pořadů i programů, které propojují domácí tradici se soubory z dalších zemí. V ročníku 2026 je zařazena také do vzpomínkového koncertu věnovaného Vojtěchu Hrubému a do přehlídky muzik českého jihozápadu. Festivalové pódium ukazuje, že dudy nejsou jediný neměnný nástroj: různé evropské oblasti mají odlišnou stavbu, ladění, repertoár i způsob doprovodu.

Příběh souboru je příkladem, jak může školní hudební zkušenost pokračovat v dospělosti a stát se dlouhodobou kulturní službou regionu. Členové se po letech vrátili k nástrojům, protože společný repertoár a vztah k místní tradici měly větší sílu než původní přerušení. Strakonická dudácká muzika dnes nepřipomíná minulost jen názvem. Udržuje konkrétní způsob hry, úpravy a písně v živém koncertním provozu a předává je publiku vedle dalších generací strakonických dudáků. Právě tato návaznost dává souboru pevné místo v mimořádně bohatém dudáckém prostředí města.