Foto: Jonathan Schilling, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 3.0. Fotografie byla oříznuta a zmenšena pro web a zůstává pod stejnou licencí.

Na snímku z filadelfského Veterans Stadium není jedna dominantní obrazovka. Pódium obklopují různé plochy, světelné nápisy a konstrukce. Některé ukazují kapelu, jiné grafiku. Divák nemá kam zaměřit oči natrvalo.

Tak fungovalo Zoo TV. U2 vyrazili na turné v roce 1992, tedy v době satelitních televizí, nepřetržitého zpravodajství a rychle se množících kanálů. Místo čistého koncertního přenosu postavili scénu, která tento informační přetlak napodobovala a současně si z něj dělala legraci.

Každá plocha mohla vyprávět něco jiného

Klasický stadionový I-Mag drží pozornost u dění na pódiu. Režisér vybere kameru, která nejlépe ukazuje právě hranou situaci, a pošle ji na hlavní plochu. Zoo TV vedle živých kamer pracovalo s předtočenými klipy, zpravodajskými záběry, texty, hesly a televizními fragmenty.

Jeden zdroj nebyl náhradou druhého. Jejich souběh byl samotným sdělením. Detail Bona mohl sousedit s rychlým textem nebo obrazem, který s právě hranou skladbou zdánlivě nesouvisel. Publikum sledovalo koncert a zároveň médium, které mu koncert zprostředkovávalo.

To vyžadovalo rozsáhlý routing. Každá plocha musela dostat správný signál ve správný okamžik. Živé kamery potřebovaly režii, páskové zdroje spolehlivé přehrávání a text vlastní generátor. Rozhodnutí „co je teď na které obrazovce“ se stalo podobně důležitým jako světelný cue.

Satelit přivedl na stadion skutečný svět

Nejcitlivější částí projektu byla satelitní spojení se Sarajevem během války v Bosně. Na části evropského turné se na obrazovkách objevovali lidé z obléhaného města a mluvili přímo k publiku. Archiv U2 dodnes připomíná, že Sarajevo se stalo jedním z určujících obrazů Zoo TV.

Technicky šlo o vzdálený živý vstup, který musel projít satelitní trasou a dorazit do běžícího koncertu. Redakčně to bylo mnohem víc než efektní videohovor. Zábavní show na několik minut otevřela prostor lidem, jejichž realita se do evropského televizního proudu dostávala jinak a v jiném rámování.

Takové spojení současně ukázalo, že videorežie už nespravuje jen kamery v areálu. Do show mohl přijít zdroj z jiného města, země i přenosové soustavy, se zpožděním a kvalitou, kterou místní tým neměl plně pod kontrolou. Dnešní vzdálené vstupy přes IP působí samozřejměji, provozní otázka však zůstává: co se zobrazí, když linka vypadne?

Za obrazovkami vznikl samostatný štáb

Čím více zdrojů a ploch produkce používá, tím méně dává smysl představa jednoho „člověka přes video“. Zoo TV potřebovalo kameramany, režii živého obrazu, přehrávání připravených materiálů, technickou správu signálu a lidi, kteří udržovali obrazovky v provozu. Obsahová a technická rozhodnutí se potkávala každou vteřinu.

Toto dělení je na velkých akcích běžné i dnes. Režisér může chtít určitý záběr, ale engineer řeší, zda je zdroj synchronní a správně doroutovaný. Operátor přehrávání hlídá pořadí klipů, zatímco LED technik vidí chybu v kabinetu, kterou režie na multivieweru vůbec nepozná.

Čím složitější byl obraz, tím důležitější byla příprava mimo koncert. Klip musel mít známou délku a začátek, text správnou verzi a každá plocha přidělený výstup. Povel pro přechod nebyl jen „pusť video“, ale soubor současných kroků: spustit materiál, přepnout routing, změnit živou kameru a připravit návrat. Zkouška odhalila, zda se obsah vejde do skutečného rastru a zda na něj navazuje světlo. Bez cue listu a jasné komunikace by informační chaos na scéně rychle vytvořil i chaos v režii.

Zoo TV je důležité právě tím, že všechny tyto vrstvy nechalo viditelně pracovat. Obrazovky nepředstíraly neutrální okno. Přiznávaly střih, manipulaci, opakování i poruchu signálu. Televizní šum nebo tvrdý přechod mohl být záměrem, ne nedostatkem.

Přeplněnost přitom fungovala jen proto, že měla dramaturgii. Kdyby všechny plochy nabízely maximální množství informací po celý večer, oko by brzy přestalo rozlišovat, co je podstatné. Show proto potřebovala také klidnější místa a okamžiky, kdy se několik obrazů spojilo do jednoho jasného gesta. Chaos byl připravený, nikoli nahodilý.

Koncert dostal obrazovou dramaturgii

Po Zoo TV už nešlo plánovat velkou video show pouze jako seznam kamerových záběrů. Obsah potřeboval vztah k hudbě, scéně a tempu večera. Některý obraz měl přijít přesně na takt, jiný zůstat jako dlouhá vrstva. Text musel být čitelný z poslední tribuny a přitom nesměl zničit detail kapely.

Tato dramaturgie má i praktický dopad. Předtočený klip je potřeba vyrobit, pojmenovat, doručit, zkontrolovat a spustit. Živá kamera se musí dostat přes mixer na konkrétní plochu. Nečekaný vstup potřebuje bezpečnou cestu a záložní stav. Vizuální nápad se tak vždy překládá do kabelů, strojů, povelů a odpovědností.

Zoo TV tento překlad schválně nechalo hlučný a přeplněný. O pět let později U2 zvolili jiný přístup. Místo mnoha televizních oken postavili pro PopMart jednu obrovskou obrazovou plochu, která už nepůsobila jako zařízení zavěšené u pódia. Stala se jeho zadní stěnou.