Foto: Pamela2021, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 4.0. Fotografie byla oříznuta a zmenšena pro web; upravená verze zůstává pod stejnou licencí.

V závěru filmu Ptáci stojí dům obklopený tisíci opeřených útočníků. Slyšíme skřeky, údery zobáků a křídla, která se valí prostorem skoro jako orchestr. Žádný orchestr ale nehraje a před mikrofony nestálo vycvičené hejno. Zvuky vznikly v berlínském studiu na nástroji, který vypadá jako kříženec laboratorního přístroje, varhan a pracovního stolu elektrikáře.

Jmenuje se trautonium. V době premiéry Hitchcockova filmu v roce 1963 už za sebou mělo více než třicet let vývoje, několik přestaveb a jednoho hráče, který mu zasvětil téměř celý profesní život. Oskar Sala dokázal z jeho drátů a elektronek dostat housle, sirénu, lidskou samohlásku i zvuk ptáka, kterého by rozumný člověk nechtěl potkat na půdě.

Nástroj z rozhlasové laboratoře

První prototyp postavil německý inženýr Friedrich Trautwein v roce 1929 v rozhlasové výzkumné laboratoři berlínské hudební akademie. Hledal elektronický nástroj použitelný v rozhlase a současně aparát, na němž by se dalo zkoumat, z čeho vlastně vzniká barva tónu.

Veřejnost trautonium poprvé slyšela v červnu 1930 na festivalu Neue Musik Berlin. Dvacetiletý student Oskar Sala tam s Paulem Hindemithem a Rudolfem Schmidtem zahrál Hindemithovy drobné skladby pro tři trautonia. Právě Sala u nového nástroje zůstal. Studoval hudbu i fyziku, koncertoval a především znovu a znovu přestavoval to, co Trautwein začal. Počátky nástroje podrobně mapuje virtuální expozice Deutsches Museum.

Na chvíli to dokonce vypadalo, že se trautonium nastěhuje do domácností. Telefunken připravil ve třicátých letech zjednodušené Volkstrautonium a vyrobil přibližně dvě stě kusů. Na ovládací ploše přibyly malé klávesy, ty však tón nespínaly jako u piana. Sloužily hlavně jako hmatová a zraková orientace nad drátem. Z trautonia se běžný domácí nástroj nestal a vývoj se postupně soustředil kolem jediného mimořádně vytrvalého hráče. Berlínské Muzeum hudebních nástrojů uvádí původní konstrukci i krátkou sérii Telefunkenu.

Místo klávesnice odporový drát

Hrací plocha původního trautonia je překvapivě jednoduchá. Nad kovovou lištou vede odporový drát. Hráč jej prstem přitlačí k liště, uzavře elektrický obvod a poloha dotyku určí elektrický odpor, tedy i výšku tónu. Oscilátor vytváří pilovitý signál bohatý na vyšší harmonické složky. Z něj pak filtry „vykrajují“ výslednou barvu.

Každý, kdo je zvyklý na klavír, tím přichází o jednu velkou jistotu: pod prstem neleží hotové C, D nebo E. Výška se mění plynule po celé délce manuálu. Drobné posunutí prstu vytvoří vibrato, delší pohyb glissando a nepřesný dotyk úplně obyčejný falešný tón. Hráč musí intonaci slyšet a zároveň ji trefit rukou podobně jako na bezpražcovém strunném nástroji. Hlasitost ovládá pedálem.

Trautonium proto není krabička, na které stačí nastavit zajímavý zvuk a stisknout správnou klávesu. Zvuk vzniká průběžně mezi prstem, drátem, filtrem a pedálem. Deutsches Museum uvádí, že nástroj může připomínat housle, hoboj, sirénu a dokáže tvořit i samohlásky. Jediný zdroj signálu tak dostává mnoho tváří, ale každou musí hráč skutečně ovládat. Princip drátového manuálu a filtrování popisuje Deutsches Museum na dochovaném prototypu.

Oskar Sala hledal tóny pod tónem

Po válce Sala dokončil vlastní vrcholnou verzi, mixturtrautonium. Poprvé ji veřejně představil v roce 1952. Měla dva drátové manuály a k nim soustavu přepínačů, filtrů a pedálů, která na fotografii připomíná pult pro řízení menší elektrárny.

Slovo „mixtur“ odkazuje k nejdůležitější změně. Běžná harmonická řada staví další frekvence nad základní tón. Sala pracoval také se subharmonickou řadou, tedy s celočíselnými podíly základní frekvence pod ním. Na každém ze dvou manuálů mohl k hlavnímu tónu současně vytvářet až čtyři subharmonické frekvence a jejich poměry přepínat. Výsledkem byly hutné, někdy kovové a jindy skoro organické souzvuky, které se z běžného oscilátoru rodí jen obtížně.

Ani tak nešlo o klavírní polyfonii. Každý manuál zůstal jedním melodickým hlasem a přidané subharmonické byly s hlavním tónem svázané. Sala si z tohoto omezení udělal vlastní zvukový rukopis. Na nástroj nejen hrál; současně navrhoval obvody, připravoval rejstříky a skládal s vědomím toho, co jeho aparát umí pod rukama a nohama. Konstrukci mixturtrautonia a čtyři subharmonické generátory na manuál dokumentuje Deutsches Museum.

Zkouška na půdě pro Alfreda Hitchcocka

K Hitchcockovi se trautonium dostalo přes amerického skladatele Remiho Gassmanna. Režisér hledal pro Ptáky zvuky, které by nebyly jen věrnými nahrávkami racků a vran. Potřeboval, aby hejno ve filmu mělo dramatickou sílu a fungovalo podobně jako hudební partitura.

V květnu 1962 dostal Sala zkušební úkol: připravit zvuky pro útok na dům rodiny Brennerových a pro scénu, v níž Melanie vstoupí sama na půdu. Test vyšel. Hitchcock mu pak svěřil ptačí hlasy pro celý film. Skřeky i tlukot křídel vznikaly elektronicky na mixturtrautoniu, Sala je zaznamenával na magnetický pás a skládal do přesně vystavěné zvukové stopy.

Film proto nemá tradiční orchestrální hudbu, jakou pro Hitchcocka u Psycha nebo Vertiga psal Bernard Herrmann. Její úlohu převzala elektronicky vytvořená zvuková masa. Už titulní sekvence je sestavená jako malá předehra: jednotlivé hlasy se vynoří z pozadí, zvuk houstne, přijde prudký vrchol a krátké ztišení. Divák slyší ptáky, ale jeho nervy poslouchají skladbu. Deutsches Museum rekonstruovalo zadání z roku 1962 i stavbu filmové zvukové stopy.

Téměř všechno stálo na jednom člověku

Sala ve svém studiu vytvořil zvuk pro více než tři sta filmových a televizních projektů. Trautonium přesto nikdy nezískalo zástup hráčů, učitelů a výrobců, jaký kolem sebe později vybudovaly klávesové syntezátory. Vyžadovalo zároveň hudební sluch, velmi neobvyklou koordinaci a znalost nástroje, který se pořád měnil pod rukama svého hlavního konstruktéra.

Když Sala v roce 2002 zemřel, zůstaly po něm nástroje, technické výkresy a téměř dva tisíce zvukových nosičů. Jeho pozůstalost uchovává Deutsches Museum. Trautonium dnes žije v muzejních expozicích, novodobých stavbách a v práci několika nadšenců; Deutsches Museum v programu z roku 2025 označilo Petera Pichlera za jediného profesionálního hráče na tento nástroj. Pichlerův koncert muzeum představilo jako návrat trautonia na pódium.

Na tom příběhu je nejpodivuhodnější, jak brzy se všechno stalo. Plynulé elektronické ovládání výšky, tvarování barvy filtry, vlastní studiová syntéza i zvuková stopa postavená bez orchestru existovaly dávno před digitálními pluginy a dostupnými syntezátory. Stačil drát, elektronky, pedály — a člověk ochotný se jejich řeč učit desítky let.

Příště, až se v Ptácích ozve hejno nad Bodega Bay, zkuste na chvíli zapomenout na obraz. Z Berlína k vám ve skutečnosti doléhá prst přitlačený k odporovému drátu.