Až k poslední řadě — díl 2/6
Sto let festivalového zvuku bez školení, pouček a věty „tohle si jen rychle přepočítáme na ubrousku“.

Rok 1928. Hollywoodská studia podepisují smlouvy na zvukové vybavení a provozovatelé kin zjišťují, že jejich sály přes noc morálně zestárly. Ještě včera stačilo plátno, projektor, pianista a člověk, který uměl nenápadně vyvést hlučného diváka. Teď chtějí lidé slyšet herce přímo z filmu — a pokud možno tak, aby hlas nepřipomínal telefon zavřený v kredenci.

Tempo přestavby bylo ohromné. Podle historických materiálů Audio Engineering Society vybavily společnosti ERPI a RCA do konce roku 1929 zvukem více než pět tisíc kin. Během několika měsíců se z technické kuriozity stala infrastruktura celého průmyslu. Každý večer, v různě velkých sálech a před platícím publikem, měla stejná nahrávka znít dost hlasitě, srozumitelně a pokud možno i hudebně.

Kino tím zadalo konstruktérům úkol, který rané veřejné ozvučení ještě řešit nemuselo: nestačí dostat hlas k davu. Reproduktor musí přenést celý svět.

Film, který se nesměl rozběhnout zvuku

První slavná vlna zvukového filmu bývá spojována se systémem Vitaphone a snímkem The Jazz Singer z roku 1927. Zvuk byl zaznamenán na velké gramofonové desce a promítačka jej musela držet v přesné synchronizaci s obrazem. Když se deska nebo film poškodily, případně obsluha nasadila špatné místo, herec mohl otevřít ústa a jeho hlas dorazit jako opožděný vlak.

Souběžně se prosazoval zvuk zapsaný opticky přímo na filmovém pásu. Obraz a zvuk tak cestovaly v jednom nosiči, což odstranilo jednu velmi praktickou příležitost k pohromě. Ani správná synchronizace ale nezaručovala dobrý poslech. Řetězec stále potřeboval použitelný mikrofon, záznam, zesilovač a reproduktor, který zvládne víc než slavnostní projev.

Filmový průmysl měl proti jednorázové venkovní akci jednu velkou výhodu: mohl problém opakovat každý večer, dokud jej nevyřešil. A také jednu nevýhodu: pokud jej nevyřešil, každý večer za to prodával vstupenky.

Telefonní součástky dostaly filmové ambice

Mnoho klíčových dílů přišlo z telefonních laboratoří. Kondenzátorový mikrofon Edwarda C. Wenteho dokázal zachytit širší rozsah a jemnější detaily než běžný uhlíkový mikrofon. Elektronkové zesilovače dodaly výkon a kompresní driver Western Electric 555 jej poslal do velkého hornu. Několik takových hornů mohlo podle dobových popisů obsloužit sály pro tři až pět tisíc lidí.

Byl to pozoruhodný skok, ale stále kompromis. Jeden obří horn měl potíže zahrát hluboké tóny i nejvyšší detaily současně. Pokud měl přenést dialog, hudbu i ruchy, začalo být výhodné rozdělit práci: velká sekce pro nízké frekvence, jiná pro vyšší pásmo a mezi nimi elektrická výhybka.

Z dnešního pohledu to zní samozřejmě. Basový reproduktor dělá basy, vysokotónový měnič výšky a nikdo kvůli tomu nesvolává tiskovou konferenci. Ve třicátých letech však takové rozdělení pomohlo proměnit reproduktor z hlasitého megafonu v soustavu určenou k reprodukci hudby.

Dva velké hornové reproduktory pocházející z britského kina ze třicátých let

Hornové reproduktory ze třicátých let, původně používané v kině Palladium v britském Littlehamptonu; fotografováno v londýnském Cinema Museum 12. října 2014. Autor: YellowFratello, vlastní dílo; licence CC BY-SA 4.0; soubor a úplné licenční údaje: Wikimedia Commons. Fotografie zachycuje dochované zařízení, nikoli kino v provozu ve třicátých letech.

Za plátnem rostla technická zahrada

Reproduktor nemohl stát uprostřed obrazu. Kino proto využilo perforované plátno, přes které mohl zvuk projít z aparatury ukryté za ním. Hlas tak zdánlivě přicházel od postavy, ne z podezřelé skříně vedle opony. Za plátnem se mezitím rozrůstaly konstrukce, které připomínaly směs varhan, vzduchotechniky a pokusu postavit menší dům pouze z překližky.

Velikost nebyla samoúčelná. Dlouhé a složené hornové cesty pomáhaly účinně vyzařovat nízké frekvence v době, kdy byl každý watt drahý a výkonové zesilovače nepřijížděly na akci po paletách. Vysoké pásmo obstarávaly vícekomorové, takzvané multicelulární horny, jejichž jednotlivá ústí rozdělovala zvuk do širšího prostoru sálu.

Tady se naplno ukázalo, že „hraje to hlasitě“ a „hraje to pro publikum“ jsou dvě různé disciplíny. Kino potřebovalo pokrýt sedadla od první řady po balkon, udržet dialog srozumitelný a současně nenechat hudbu smrsknout na střední pásmo. Reproduktor se definitivně stal součástí návrhu prostoru.

Tři kanály a jedna milisekunda

Zvukař John K. Hilliard později vzpomínal na demonstraci Bellových laboratoří z roku 1933. Tříkanálový systém přenesl zvuk orchestru z Filadelfie do Washingtonu a ukázal, co dokáže oddělené snímání, přenos a reprodukce ve více kanálech. Vedení MGM chtělo podobnou kvalitu pro svá kina. Když dodavatel neměl řešení připravené dost rychle, studio pověřilo vlastní tým.

Hilliard, Douglas Shearer a jejich spolupracovníci dali dohromady dvoupásmovou soustavu, která se později proslavila jako Shearer Horn. Nízké pásmo zajišťoval skládaný horn se čtyřmi patnáctipalcovými reproduktory, vysoké pásmo kompresní měniče s multicelulárním hornem. Nešlo jen o dvě části postavené na sebe. Musely se potkat ve správný čas.

Tým podle Hilliardových vzpomínek posouval vysokofrekvenční sekci dopředu a dozadu a experimentálně hledal polohu, ve které se oba akustické zdroje srovnají přibližně na jednu milisekundu. Dnes podobný problém řeší měření, procesor a přesné modely. Tehdy se kus hornu fyzicky stěhoval, dokud přechod mezi pásmy nepřestal znít jako spor dvou sousedů přes zeď.

Systém získal v roce 1936 technické ocenění americké filmové akademie a jeho princip se rozšířil do komerčních kinových soustav. Nebyl jediným vynálezem, ze kterého vyrostl moderní reproduktor, ani neposkytoval dnešní věrnost. Spojil však několik zásadních myšlenek do provozuschopného celku: specializovaná pásma, řízené pokrytí, časové srovnání a reprodukovatelný výkon pro velký sál.

Kino vytvořilo první přísné publikum

U politického projevu mohl raný systém uspět už tím, že lidé v poslední řadě rozeznali slova. Film měl vyšší nároky. Šepot nesměl zmizet, hudba nesměla být jen hlasitější šepot a havárie vlaku měla působit větší než muž, který právě v sále otevřel bonbony.

Kina navíc vytvořila síť tisíců míst, kde bylo potřeba zvuk instalovat, kalibrovat, udržovat a provozovat podle podobných pravidel. To urychlilo standardizaci zařízení i samotného očekávání publika. Člověk mohl přijet do jiného města a pořád předpokládat, že film promluví z plátna.

Právě zde má dnešní festivalové PA jeden ze svých méně viditelných kořenů. Ne v konkrétním kinovém hornu, ale v představě, že velká reproduktorová soustava není zesílený hlas. Je to systém schopný přenést různé části spektra, zachovat vztahy v čase a doručit předem zamýšlený zážitek velkému počtu lidí.

Co zůstalo pod dnešním pódiem

Kino třicátých let zanechalo koncertnímu zvuku několik trvalých návyků:

  • Pásma se mohou rozdělit mezi specializované měniče. Moderní systém má jiné součásti a mnohem širší možnosti, ale basy a výšky stále nemusejí vykonávat stejnou práci stejným kusem materiálu.
  • Čas je součást zvuku. Nestačí, že všechny měniče hrají. Jejich energie má k posluchači dorazit ve vztahu, který systém neroztrhne na několik událostí.
  • Pokrytí se navrhuje. Multicelulární horny nebyly ozdobné voštiny; řešily, kam se zvuk dostane a kam už ne.
  • Reproduktor patří do architektury akce. Kinový systém byl ukrytý za plátnem, dnešní PA visí vedle střechy, ale v obou případech musí spolupracovat s prostorem a pohledem publika.
  • Publikum očekává hudbu, ne pouze hlášení. To je možná největší dědictví. Zvuková soustava začala nést emoci, dynamiku i barvu příběhu.

Kino tedy vyřešilo velkou část otázky, jak přehrát hudbu velkému sálu. Jenže mělo pevné stěny, stálé plátno a systém, který mohl zůstat na místě. Rocková kapela šedesátých let přijela na baseballový stadion, postavila se před desítky tisíc křičících lidí a očekávala, že jí pomůže aparatura určená k oznámení ztraceného dítěte.

To nemohlo skončit tiše.

Příště: Kapela prohrála s davem.

Prameny a poznámka k přesnosti

Číselné údaje o počtu vybavených kin i technických parametrech vycházejí z oborových historických materiálů AES a ze vzpomínek konstruktérů. Pojem „Shearer Horn“ se používá pro vývojovou řadu a její různé konfigurace; text proto nepopisuje každý dochovaný systém jako totožný kus zařízení. Titulní obraz je současná stylizovaná redakční ilustrace vytvořená pro BackstageHub, nikoli rekonstrukce konkrétního kina.