Loco Poco

Bio

Loco Poco je olomoucká hudební formace pohybující se mezi funkem, popem a rockem. V plné podobě vystupovala jako pětičlenná kapela a během své historie odehrála stovky koncertů na klubových i festivalových pódiích. Po delší pauze se vrátila s novým vlastním repertoárem. Její zvuk stojí na výrazném altu zpěvačky Kamily Spíchalové, který doplňují klávesy Petra Titze, kytary a příčná flétna Karla Párala a rytmická sekce. Vlastní skladby nesou názvy Podmořská, Brand New Song, Cesta k prameni nebo SUPmissive.

Kapela se při aranžování neomezuje na jednoduché přehrání popové písně. Kytara, klávesy a flétna jí umožňují vstupovat do instrumentálních pasáží, měnit náladu a pracovat s funkovou rytmikou. Důležitou součástí koncertu je energie předávaná publiku. Loco Poco se pravidelně objevovalo také jako hudební host v talkshow moderátora Davida Hrbka, kde muselo reagovat na jiný typ pořadu než při samostatném klubovém vystoupení.

Jádro skupiny tvoří absolventi Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. Kamila Spíchalová a Karel Páral vystudovali učitelství hudební výchovy a německého jazyka a oba se věnují pedagogické práci. Spíchalová učí na olomoucké základní škole, Páral působí na Univerzitě Palackého. V prosinci 2023 kapela připravila pro fakultu vlastní podobu písně Snowman a natočila k ní videoklip. O rok později navázala autorskou vánoční skladbou Andělé koledu trumpet, pro niž složila Kamila Spíchalová hudbu a Marek Vojtěch text.

Vedle plné kapely funguje Loco Poco také v komorní akustické podobě. Kamila Spíchalová a Karel Páral vystupují jako duo se zpěvem a kytarou; v trojici je doplňuje Petr Titz na cajon. Akustický program spojuje vlastní skladby s nápaditě upravenými písněmi různých žánrů a hodí se do menších sálů, zahrad nebo univerzitních prostor. V roce 2024 duo koncertovalo v rámci setkání absolventů Univerzity Palackého a vystoupilo také v olomouckém OLODVORKU. V roce 2026 je Loco Poco součástí městského festivalu Olomouc (o)žije. Proměnlivost obsazení umožňuje kapele přecházet od plného funk-popového zvuku k intimnějšímu provedení bez ztráty hlavních poznávacích znaků: silného hlasu, hráčské zkušenosti a chuti dávat známým i vlastním písním nové aranže.

Akustická trojice navíc ukazuje nástrojovou pružnost Petra Titze, který vedle kláves usedá také ke cajonu. V menším obsazení se rytmus, kytara a hlas musí obejít bez plné elektrické vrstvy, což zvýrazňuje aranžérskou práci i schopnost Kamily Spíchalové nést píseň samotným hlasovým výrazem.