Pěvecký spolek Hlahol Tábor

Bio

Pěvecký spolek Hlahol Tábor patří k nejstarším nepřetržitě působícím sborům v českých zemích. Zpěvácký spolek v Táboře vznikl 16. června 1860 v době národního obrození. Prvních dvacet členů tvořili muži, kteří si za spolkový jazyk zvolili češtinu a začali vystupovat ve městě i okolních obcích. Název Hlahol přijal kolektiv v roce 1895, kdy se jeho členkami staly také ženy.

Sbor pořádal koncerty, akademie, výlety a dobročinné akce a spolupracoval s ženským sborem Zora. Díky smíšenému obsazení mohl postupně uvádět náročnější vokálně-instrumentální díla, včetně Dvořákova Stabat Mater a oratoria Svatá Ludmila. V roce 1864 se slavnostního svěcení spolkového praporu účastnil Bedřich Smetana, roku 1868 byl Hlahol při položení základního kamene Národního divadla a v roce 1879 jeden z koncertů dirigoval Antonín Dvořák.

Činnost pokračovala přes obě světové války a několik politických režimů. Důležitou roli hráli jednotliví sbormistři, například Vojtěch Bořivoj Aim, Vladimír Skopek a ve druhé polovině dvacátého století Stanislav Pešička, který sbor vedl v letech 1972 až 1997. Hlahol uchovává kroniky, zápisy a historické fotografie, mezi nimi i cenné snímky táborského ateliéru Šechtl a Voseček.

Sbor koncertoval v Německu, Rakousku, Francii, Maďarsku, Dánsku, Švédsku a ve Velké Británii. Vedle duchovní a klasické tvorby pracuje také s českými sborovými písněmi a regionálním repertoárem. K 150. výročí v roce 2010 vydal sborník Plynutí času a profilové CD Napadly písně. Tyto materiály zachycují nejen slavná data, ale také práci stovek zpěváků, kteří spolkem během generací prošli.

Hlahol Tábor je živým pokračováním spolkové kultury devatenáctého století. Jeho význam nespočívá pouze v neobvyklém stáří. Pravidelné koncerty udržují sbor součástí současného kulturního života Tábora a umožňují novým členům navázat na více než sto šedesát let společného zpěvu. Historická paměť, český repertoár, zahraniční zkušenosti a nepřerušená práce vytvářejí těleso, které spojuje dnešní amatérské zpěváky s několika generacemi jejich předchůdců. Spolková povaha přitom znamená, že za každým koncertem stojí nejen sbormistr, ale také dobrovolná organizační práce členů. Uchované kroniky dávají současným zpěvákům možnost chápat vlastní činnost v dlouhé časové souvislosti. Hlahol tak není jen interpretem skladeb, ale také správcem místní hudební paměti, která zahrnuje slavnostní události, zahraniční cesty i každodenní zkoušky několika generací táborských obyvatel. Každý nový člen se tím stává pokračovatelem příběhu mnohem staršího než jedna lidská kariéra.